Výtah z CJJ02 a CJJ12
IPA transkripce je dobře vysvětlená tady.
Hlásky se dělí na vokály a konsonanty. Z akustického hlediska u vokálů převládají tóny. U konsonantů převládají šumy. Z artikujačního hlediska jsou vokály založeny na apertuře ústrojí (pohyb jazyka, zapojení rtů). Konsonanty jsou založeny na striktuře (místo a způsob tvoření, překážky).
Vokály se dále dělí na monoftongy a diftongy. Konsonanty se dělí na obstruenty, sonory a aproximanty.
| Vokál | Konsonant | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Monofotng | Diftong | Aproximanta | Sonora (R) | Obstruent (T) | ||||
| Glida (G) | Likvida (L) | Nazála (N) | Plozíva (P) | Frikativa (F) | ||||
| Znělá | Neznělá | Znělá | Neznělá | |||||
| [a] [ɛ] [ɪ] [o] [u] | [au̯] [ou̯] [eu̯] | [j] | [l] [r] | [m] [n] [ɱ] [ŋ] | [b] [d] [ɟ] [g] | [p] [t] [c] [k] [ʔ] | [v] [z] [ʒ] [h] [r̝] | [f] [s] [ʃ] [x] [r̝̊] |
Konsonanty zároveň můžeme rozdělit i podle místa vzniku v ústrojí:
| Bilabiální | Labiodentální | (Pre-) alveolární | Postalveolární | Palatální | Velární | Glotální | ||||||||
| Okluzívy | p | b | t | d | c | ɟ | k | g | ʔ | |||||
| Nazály | m | ɱ | n | ɲ | ŋ | |||||||||
| Afrikáty | t͜s | d͜z | t͜ʃ | d͜ʒ | ||||||||||
| Vibranty | r | |||||||||||||
| Frikativní vibranty | r̝̊ | r̝ | ||||||||||||
| Frikativy | f | v | s | z | ʃ | ʒ | x | ɣ | ɦ | |||||
| (Centrální) aproximanty | j | |||||||||||||
| Laterální aproximanty | l | |||||||||||||
Podobně můžeme rozdělit i vokály (nebo spíš monoftongy 😉):
| Přední | Střední | Zadní | ||||
| i | ɪ | u | Vysoké | |||
| e | ɛ | ə | o | Středové (mid) | ||
| a | Nízké (low) | |||||
Množina všech hlásek jazyka se nazývá inventář. V jakých kontextech se hláska vyskytuje (distribuce), popisuje fonotaktika. Distribuce se formálně zapisuje takto: hláska / levý kontext _ pravý kontext.
Začátek a konec slova se značí mřížkou #.
Hlásky mají pralelní (volnou) distribuci, právě když se jejich kontexty překrývají. Komplementární distribuci mají, když se jejich kontexty nepřekrývají, tzn. nikdy se nevyskytují ve stejném kontextu.
Jsou-li hlásky ve volné distribuci a tvoří-li minimální páry, jde o fonémy (např. m a n nebo n a ɲ). Mají-li vázanou distribuci, jde o alofony (např. m a ɱ).
hloubková forma, tj. forma uložená v mentálním lexikonu (např. /bez/) → fonologická derivace (např. ztráta znělosti, asimilace znělosti) → povrchová forma (např. [bɛs])
Ztráta znělosti na konci slova: [+znělý] → [-znělý] / _ #, např. /mr̝iːʒ/ → [mr̝iːʃ]
Asimilace znělosti: [+znělý] → [-znělý] / _ [-znělý], např. /mr̝iːʒka/ → [mr̝iːʃka]
Asimilace znělosti: [-znělý] → [+znělý] / _ [+znělý], např. /sbor/ → [zbor]